EO 2011 - o
Ekologická olympiáda
V pátek ráno jsem se definitivně rozhodl po několikaleté pause navštívit své přátele na zbožňované Kosence ve Valašských Kloboukách.
Sjel jsem vlakem z Brodu do Luhačovic a následně autobusem na detašované pracoviště do Vysokého Pole, kde jsem začal pátrat po Envicentru s realizovanou ekologickou olympiádou.
Chtěl jsem se ve vylidněné obci na konkrétní místo činu zeptat hned domorodců, ale místo nich mě oslovilo, a to poměrně nevlídně, jen několik místních vlkodlaků.
Rozhodl jsem se tedy, že raději vyjdu nad obec za lepším rozhledem. A co nevidím, na pastvině jsem zazřel mezi ovcemi v nečekaně pilné práci řadu středoškoláků, a to i s dohlížejícími porotci, hodnotícími jejich výtvory.Téměř vzápětí nato jsem byl identifikován jedním z nich, a sice magistrem Jiřím Nešporem, který mě zasvětil do probíhajících úkolů, a sice sázení stromků, převážně pak do země.
Po několika vzájemných, poměrně nevšedních větách, jsem byl vyzván k odchodu do nedalekých budov Envicentra,. Jelikož jsem si ale nebyl jist, jestli pastvinu lemující dráty nejsou pod proudem, nechal jsem je překročit napřed magistrem. U samotného Envicentra jsem byl neobyčejně vřele, a sice objetím, uvítán hlavní organizátorkou soutěže, paní Pavlínou Kolínkovou. Stejně tak vřelým čajem jsem byl obdařen i uvnitř budovy.
Po krátkém rozhovoru na uvedeném místě, zajímajícím obě strany, jsme se vyzvali k odchodu opět mezi studenty.
Tam jsem se přirozeně nejvíce točil u „svého“ uherskobrodského družstva a naznačoval přítomné mládeži, co bych dělal na jejich místě lépe, kdybych to uměl.
Jelikož jsem ale posléze nabyl dojmu, že není téměř žádný zájem o má doporučení, sklesle jsem odešel s několika přítomným „dospěláky“ na oběd do místní restaurace, kam posléze dospěli i prací vyčerpaní studenti.
Pokusil jsem se jim i tam, byť to bylo proti předpisům, nenápadně pomoct tím, že jsem přišel k jejich stolu a sdělil jim, že pokud se budou snažit, tak třeba budou mezi nejlepšími. Za tuto neocenitelnou radu mně všichni tři studenti svými vlahými pohledy poděkovali.
Oběd byl výborný a ještě více mně zachutnal, když mně bylo sděleno, že ho nebudu muset platit…
Odpoledne téhož dne, za nevlídného větrného počasí, jsme opět vyrazili na pastvinu, ale tentokráte s vyučujícími, kteří se měli rovněž pokusit oblažit pohlednou valašskou krajinu výsadbou stromků, zřejmě i za účelem porovnání jejich sadařského umění s jejich dopoledními mladými předchůdci.
Opět jsem se záměrně pohyboval v blízkostí koaličního, pro mě složením zcela nepochopitelného družstva Uherský Brod – Uherské Hradiště, prezentovaného dvěma hezkými mladými kantorkami. Pozn. Hradiště – úhlavní letití soutěžní nepřátelé!
Přesto jsem periodicky a spontánně informoval občas se přibližující porotu o úspěších tohoto družstva, a to tak, že jsem upozorňoval jinak komisně vyhlížející porotce , že „děvčata“ ideálním způsobem ostříhala kořeňa a usadilo ho do jámy. Komisi jsem pochválil i hnůj, který osádka stromu operativně, na rozdíl od jiných družstev ve značném rozsahu použila. Proto mě překvapilo poměrně nízké závěrečné bodové hodnocení evidentně se snažících pedagožek
To, že „oplocení“ usazeného stromku připomínalo spíše šikmou věž v Pise přece nemohlo být důvodem dehonestace jejich usilovné práce.
Po večeři mělo dojít k vyvrcholení soutěže obhajobou studentů jejich „diplomových“ prací, týkající se „ekologické“optimalizace krajiny pod Klášťovém, známým archeologickými vykopávkami.
I tady jsem se snažil „broďanům“ co nejvíce pomáhat, byť to nebylo dovoleno, kde se dalo. Hladil jsem například psa Nolu jednoho z porotců, ale jen v okamžiku, když se díval. Ten porotce! Byl mě pohledem vděčný.Ten pes!
Při samotném výslechu brodských studentů, otočených ke mně tradičně zády, jsem sledoval výrazové rysy obličejů jejich hodnotitelů, ze kterých se dalo usuzovat na průběh obřadu. Výsledek procesu jsem se toho večera nedozvěděl, neboť jsme se rozhodli předčasně ještě tentýž večer odjet Octávií zpátky do Brodu. Neznaje řidičské umění mladé paní profesorky, tiše jsem si předem odříkal třikrát Otčenáš a v průběhu cesty v poloze skrčence na „sedadle smrti“ jsem bedlivě sledoval polohu Měsíce vlevo nahoře na obloze, neboť jenom tak jsme mohli trefit zpátky do města Komenského.
Jinak spokojenost, ale ještě si počkám na výsledek družstva. Rád se totiž posmívám!
Jaromír Slavíček
06.12.2011. 11:38